¦ Čokoláda

Čvachtáme se s tou mojí princeznou předškolního věku v bazénu v Axe až prý, tati, mně je zima. Můžeme do sauny? Ví, příšerka malá, že táta chodí do sauny pořád a tak chce všechno "jako táta". Ale proč ne. Na chvíli. Ohřát se. Tak pojď, ty moje zmrzlino, stejně už máš modré rty.

Zkušeně si sundá plavky a zamíří do té nejrozpálenější. A tati, můžou i školkařky do sauny? A máma říkala... A paní učitelka ve školce říkala... Ta její vyřídilka se nezastaví. Ukecaná jako táta. Takových věcí, na které je třeba se zeptat. Vejde do sauny a najednou - ticho.

V sauně je kromě nás jediná mladá dáma. Leží na zádech, bez pohnutí, zavřené oči. Neotevře je ani když malátně odpoví na náš bryden. Tenký hlasitý dívčí a tichý mužský.

Ta moje slečinka naprosto ztratí řeč. Vyleze si vedle ní na lavici a bez slova fascinovaně zírá. Oči doširoka otevřené, v obličejí nelíčený údiv petileté bílé holčičky, co poprvé vidí černošku. A navíc nahou. A navíc takto zblízka.

No já vlastně taky. Ačkoliv každého z nás asi zaujalo něco trochu jiného. Jí ta barva hořké čokolády. Mě ty křivky. Za umělecký dojem jasná čokoládová desítka.

Vyměníme si s dcerunkou pohled. Dva páry vytřeštěných očí. A hned pohled zpět - na ni. Na hladké pleti se ji leskou tisíce malinkých krůpějí. Tmavěhnědá metalýza. Čokoládová kráska se tím věčným ženským gestem líně pohladí mezi ňadry a zase spustí ruce. Já take spouštím ruce. Už jsem je automaticky zvedal. Tohle není jazz, taky se netleská po každém sóle...

Pojď, dcerunko, už je tady nějak až moc velký vedro. Bere mě za ruku a bez odporu se nechá odvést. Ještě ve dveřích nemůže odtrhnout zrak. Já jakbysmet.

V pěti letech člověk potkává udivující věci ještě na každém kroku. A v dospělosti nás taky ještě občas něco zaujme.

Pojď, dcerunko, jdeme se ochladit pod sprchu. Zítra půjdeme zase na Matějskou...

¦ Záchod

Něco mě probudilo uprostřed noci. Opřu se o loket a kalným zrakem mžourám do chodby. Z pootevřených dveří mého záchoda se line jemná modrá záře.

V rozespalé mysli mi myšlenky jen víří. Brownův pohyb v hlavě. Blízká setkání třetího druhu? Na mém záchodě? Přicházíme v míru! Nebo mi teď v bytě začnou bouchat žárovky a hořet zásuvky? Komando z Novy na cestě?

Mozek se pomalu probouzí, sedám si na kraj postele. Myslím na tu paní, co jednou zvedla víko záchoda a v míse našla živou anakondu. Soused chovatel ji měl na volno a jeho vodní miláček se vydal na průzkum jedné zatopené jeskyně. A dostal se trubkami až k sousedce...

Ale co to světlo? Anakondy nenosí baterky. Princezna s modrou diodou na čele? Záře ve dveřích vypadá přesně jako efekt ve filmu. Půlka chodby je přízračně modrá. Tichý temný byt, jen tajemná záře ve dveřích záchoda. Predátor si ošetřuje ránu? Rytíř Jedi tasil světelný meč? Pak musí být ten hodný, špatňasové zaří rudě...

Mozek se probouzí. Na mém záchodě je jen zásoba papíru a mísa. Všechno obloženo bílou keramikou. Tam NEMÁ CO ZÁŘIT!!!

Najednou bytem zazní hlasitě jako siréna známý zvuk. Nějaká Nokia má hlad. Aha! Teď bude řvát jako mimino dovolávající se svého práva na prs. Otráveně vstávám a jdu dát vydělat ČEZu. Babka k babce a bude na třinácté důchody. Nokia v nabíječce spokojeně zhasíná.

Někdo si na záchodě čte noviny, někdo hraje Tetris na mobilu. Jen je třeba pravidelně dobíjet, jinak se hladový mobil budí uprostřed noci na záchodě a dělá kravál. A svítí.

Stejně to nemohli být ufouni. To by ta záře přece byla zelená, ne modrá...

¦ Kurděje

Kuděje už doopravdy neexistují. Leda někde v Africe. Ale kdysi dávno to byla strašlivá nemoc. Umřelo na ní hodně lidí. Byla to hlavně nemoc námořníků.

Je to moc ošklivé. Nejdřív člověku teče krev z pusy a strašně zeslábne. Nemá ani sílu vstát z postele. Pak mu vypadají zuby a vlasy. Časem úplně oslepne. A brzo umře. A pak další mrtvola letí z paluby do moře.

Někdy takto umřela i celá posádka lodi. Proto ve středověku vždy za lodí táhlo hejno žraloků. Věděli, že si stačí počkat, mrchy nenažrané. A že žrádla bude nakonec dost pro všechny.

Nikdo vlastně nevěděl, co skorbut způsobuje. Dlouho třeba lidi věřili, že to způsobují nějaké špatné páry, co stoupají od vody. Protože námořníci vždy onemocněli jako první a ti přece bydleli v podpalubí. Dole, nejblíž k vodě. A důstojníci onemocněli jako poslední, protože ti byli nahoře na palubě, daleko od vody. Znělo to logicky, ne? Proto se taky stavěli tříposchodové lodě a nejbohatší cestující bydleli až nahoře ve třetím patře. Co nejdál od vody. Pro jistotu.

Taky se třeba věřilo, že to způsobuje to věčné houpání lodi. Nebo to, že jsou lidi příliš daleko od země. Nebo že to je trest bohů. Na kurdějích je krásně vidět, jak lidi pečlivě zkoušeli všechny možné nápady. A jak jim to pořád nefungovalo.

Až docela nedávno vědci zjistili, jak to je doopravdy. Kurděje vznikly pro to, že námořníkům na moři scházely čerstvé ovoce a zelenina. Protože ovoce a zelenina obsahují hodně vitamínů. A ty jsou strašně důležité, aby člověk byl zdravý. Třeba aby nedostali ty kurděje.

Tak prosím tě, Petříku, buď teď tak laskavý, přestaň už mě zlobit a dojez konečně to jablíčko. Abys byl zdravý. Jedna hodina na jedno jablíčko by mohla stačit, nemyslíš?