¦ Voda

To je ale krásne odpoledne. Sluníčko nás konečně pěkně globálně otepluje, ve volbách ty nejodpornější figurky prohrály a navíc jsme ti Mistři. Čas odpočívat.

Deka, sluneční brýle a knížka, co už tak dlouho odkládáš. Sedíš u vody a koukáš se na čvachtání děti a blbnutí puberťáků. Hulákání a šťastný smích. A ty máš hroznou chuť tam hupsnout za nimi.

Už nejsi ve věku, když se skáče do neznámé vody. Ani po hlavě, ani nohama napřed. Ale pomalu a opatrně to tentokrát nepůjde. Přes všechny tvé sliby. Vždyť všichni vždy skáčou, sama jsi to viděla. Zase jednou budeš muset skočit.

Ani rozpálené slunce nedokáže prorazit tu kalnou vodu. Paprsky ji prosvítí tak na dvě dlaně a dál už je temno. Neznámo. Lvi tam jsou, napsali by kdysi na starou mapu.

Už jsi dospělá a nebojíš se příšer z Pána prstenů. Víš, že tam dole nečekají neznámá zla, slizká chapadla a hromady zubů, ty tajemná zla od počátku věku.

Ale ty zla, co tam číhají, nejsou o nic míň nebezpečná. Ty už víš, co dokáže rezavá plechovka. Jedna jediná mizerná plechovka. Hloupost, kterou ti mladí ignorují, ale ty si pamatuješ, jak jsi měsíce trpěla, jak moc to bolelo a jak jsi děkovala nebesům, že jsi neměla prošlou protitetanovku.

Už víš, že se z takových zranění dokážeš uzdravit. Ale stejně se ti do toho moc nechce. Můžeš se vrátit na deku, vydržet to horko a říct si, že si pak doma dáš studenou sprchu. Taky možnost.

Nemusíš spěchat. Je teprve začátek odpoledne a máš ještě pořád dost času. Dost času na váhání. Ale víš, že ta chladná voda by tě krásně probudila. Stačilo by pár temp a cítila by jsi se jako znovuzrozená. Nový člověk. Vždyť ten pocit tak dobře znáš. Víš, jak moc ti chybí.

Temná kalná voda. Neznámá a neprůhledná. Přísliby a nebezpečí. Osvěžení nebo malátnost. Ještě chvíli se budeš trochu závistlivě koukat po koupajících. A pak uvidíš...

¦ Krišna

Jedu metrem a přemýšlím. Moje mysl neumí vypnout. Hlavou se mi neustále něco honí. Dluhy z práce, děti na víkend, večer Belgičané, zaplatit Eurotelu. Sluchátka jsem nechal na nočním stolku, Respekt u vany. No tak přemýšlím.

Vystupuji na Můstku. Chtěl jsem dnes vzít svoje staré blogy a udělat z nich knížku, takový dárek ode mně pro mně. A možná pro pár kamarádek. Typografie byla moje mladická vášeň, vysázím si to osobně v TeXu, moc se na to těším.

Kráčím k Rytířské. Chtěl jsem dnes potkat jednu ženu, ale asi se mi to nepovede. Mám se víc vnucovat? Čeká, že se budu snažit? Nebo mám se tvářit, že o nic nejde? Opravdu na to ženy letí?

Kolem Havelského trhu hromada turistů, jak jinak. Chtěl jsem tento víkend konečně dodělat ten program kin pro iPhone. Asi přidám každému kinu vlastní parser přímo do signatury té funkce, ať je to nějak rozšiřitelné.

Hlava neumí vypnout. Myšlenky mi v lebce dělají pěkný průvan. Pořád a pořád a pořád. V poledne si nemůžu ani dát tlumící dvanáctku nebo dvě. Nebo můžu?

V Melantrichově zaslechnu hudby hlas. Teda hudby. Hare Krišna. Melodie nemelodie, píseň nepíseň, rytmus nerytmus. Upoutává to pozornost. Zpomaluju a kousek se vracím. Hlavou prolítne vzpomínka na Formanovy Vlasy. Beads, flowers, freedom, happiness.

Oranžové figurky poskakují do rytmu, šéf s mikrofonem huláká. Hare Rama, Hare Rama. Ten musí mít kondičku. Přizpůsobuji krok jejich rytmu, ten parser... Rama Rama... nebudu dělat v JavaScritpu... Hare Hare... není nad Perl, když musím ohákovat pár textů... Hara Krišna, Hare Krišna... pak to dám do cronu...

Myšlenky se rozlítnou jako hejno ptáků, když tleskneš. Ne pražských holubů, na ty je třeba šlápnout a stejně občas neuhnou. Krišna Krišna... Už nemyslím na nic. Žena, TeX, iPhone, prachy, děti. Jen jedno zní hlavou. Hare, Hare...

Myslet oni nesmějí, jen zpívat. Všichni si vyháníme z hlavy myšlenky jakkoliv to dovedeme. Celý život je vyháníme. Alkohol, televize, sport, náboženství, meditace, sex, cokoliv uděláme, jen ať můžeme přestat přemýšlet. Aspoň na malou chvíli zarazit hůl do toho stroje, co nám pořád vrčí v hlavě. Zadřít ty ozubená kolečka. To ticho! Taková úleva! Na chvíli ticho a klid. Na nic nemyslet...

Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare.
Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama, Hare Hare.

Nikdy to nadlouho nevydrží. Myšlenky se vždy vrací. A tak to má být. Z dovolené je třeba se vracet. Jinak to přece není dovolená. Jsme stvoření k myšlení. I když to bolí. I když se nám často do toho nechce.

Hrozně rád přemýšlím. Ale zajdu si k nim zase na tu jejich kořeněnou zeleninovou kaši. Holce pošlu email. Zítra budu dělat knížku. A teď si domyslím ten parser. Stejně bych u nich dlouho nevydržel. Mám hrozně rád čokoládu - a tu oni taky nesmí...

¦ Výlohy

Výlohy se mi líbí. Courám se kolem výloh a nakukuji  a nakuji - jak já si to vychutnávám... Jsou tak rafinovaně upravené, plné nádherných barev a krásných doplňků. Všechno ve výlohách tak báječné ladí. Každý, i ten nejmenší detail je důkladně promyšlený. Nejsem příznivec věcí a už vůbec ne nakupování, ale ani já občas neodolám. I mužům se se může zalíbit sako, boty, krásná kravata nebo košile.

Vejdu dovnitř a kochám se. Okamžitě se objeví usměvavá prodavačka a zkoumá, jestli mám vážný zájem. A já říkám, děkuji, jen se dívám. Málokdy dokáže úplně potlačit výraz zklamání a mrzutosti, ale snaží se. Co kdybych si to ještě rozmyslel? Protože já si to občas skutečně rozmyslím. A koupím si něco pěkného. Samozřejmě za to zaplatím mnohém víc, než jsem kdy měl v úmyslu. A pak mám radost jako malý Franta na Vánoce.

Ale jen na chvíli. I ta nejhezčí košile nebo kravata zevšední. Časem se ztratí i ten hořký pocit, kolik mě to tenkrát zase stálo a já se zase jednou budu procházet kolem výloh. A koukat a koukat. Jen to nakupování budu zatím odkládat. A usměvavé prodavačce řeknu: Děkuji, jen se dívám.

A jako výlohy mě úplně přesně přitahují i vaše výstřihy, drahé dámy. Jemný nebo odvážnější náznak křivek, které já tak rád. Drobný nebo větší šperk na zdůraznění. Dekolt vyžadující takové péče, že by bylo hříchem nerozepnout ještě jeden knoflík, že. A tak chodím městem nebo sedím v metru a obdivuji výstřihy jako výlohy. Křivky, stíny, siluety, čárky. Jeden hezčí než druhý.

Občas sklouznu pohledem i nahoru a podívám se do očí. A oči se někdy ptají - tak co bude dál, pane? Budete se jen koukat? Nebo půjdete dál? Zahrnete mě svým humorem, okouzlíte sexy mozkem? Odvezete na dobrou večeři svým Mercedesem? A mě napadají vtipné repliky, dobré nápady a moje nejmilejší restaurace. Nebo alespoň originální recepty, to kdybychom se dostali až ke mně. Tramvajenku snad raději nechám v kapse.

Ale pak si vzpomenu, že jsem poslední dobou přece jen rozhazoval dost lehkomyslně. Měl bych zase začít trochu šetřit. City na kreditní kartu, to přece stejně nejde. A tak odpovídám jen melancholickým úsměvem:

Děkuji, jen se dívám...