¦ Vítr

Stál jsem uprostřed parku. Nebyl to jen tak obyčejný park, plný polámaných laviček, nevysypaných odpadkových košů, vyschlých stromů a neudržovaných trávníků. Byl to francouzský park. A to znamená luxus.

Francouzi málokdy zaváhají, když můžou ohromit svět svojí sofistikovaností. A u tohoto parku na okraji Paříže nezaváhali ani tolik, aby to žížalu nakrmilo. Park se rozkládal na několika kopečcích a volně připomínal golfové hřiště. Volně.

I ten nejdokonalejší green byl ve srovnání s tímto parkem neudržovanou divočinou. Každé stéblo trávy bylo pečlivě zastřiženo nůžkami na nehty. Každý nedisciplinovaný lísteček byl jemně přichycen sponkou do vlasů, aby si postupně zvykl na svoje pravé místo. Které bylo o čtvrt centimetru jinde - jak si žádala vize francouzského zahradníka.

Výsledný dojem byl dechberoucí. Trávník byl jemnější než perské koberce. Stromy a keře vytvářely sochy, které by dokonalostí dohnaly Michelangela k pláči. Nejspíš by chudák vrátil průkazku národního  umělce a přesedlal na sanitární keramiku. Je skutečně úžasné, čeho lze dosáhnout správnou kombinací nabubřelosti a hromady peněz z kapes šťastných daňových poplatníků.

Matka příroda právě zavelela podzim a některé vzpurné lístky svévolně zežloutly. Ti největší rebelové dokonce cynicky opadali. Hrůza! Ale zahradníci si vědeli rady. Přede mnou ve volné rojnici postupovaly dva tucty snědých mužů s obrácenými vysavači a lístek za lístkem hnali před sebou. A za nimi se opět skvěla neposkvrněná zelená  krása, jakoby ani nebyl říjen.

Pozoroval jsem je s kafem v ruce snad půl hodiny, měl jsem hromadu času do další přednášky. Ty jejich vysavače neskutečně řvaly a protivně smrděly, ale to byla jistě jen malá cena za všechnu tu krásu. Před rojnicí se převaloval a vlnil žlutohnědý had spadaného listí, který se pomalu plazil směrem ke chodníku.

Díval jsem se na ně a meditoval nad různými odstíny slova pošetilost. Porazili jsme přírodu. Srazili jsme ji na kolena. Položili jsme ji na lopatky. A s jejími posledními zbytky vzdoru se lehce vypořádáme. Zmocnil se mě takový divný, nevysvětlitelný pocit beznaděje. Nevím proč. Možná jen mám větší víru ve schopnosti přírody než v ty naše. A nerad ji vidím prohrávat. Nevím.

Dopil jsem dávno vystydlé kafe a zvedl se. Na cestě do auly mě doprovodil malý závan větru. Otočil jsem se. Had byl najednou pryč. Listí vířilo ve vzduchu všude kolem. Závan byl okamžitě pryč a během chvíle bylo lístí zase na zemi. Opět rovnoměrně po celém trávníku. Za pár minut nezůstalo po několika hodinách práce tolika  lidí ani stopy. Rojnice si dala pauzu na cigárko, než se přeskupí a začne od začátku.

Tak příroda přece jen nebyla na lopatkách. Jen si tak s námi hrála, jako když tatínek s malým prckem hraje páku a předstírá, že prohrává. V duchu jsem přírodě uctivě pozvedl klobouk.

Na přednášku jsem vykročil vyloženě s chutí. A ve výborné náladě. Všechno je jinak.

Možná ještě nějaká naděje zbývá...

¦ Jazyky

Když konečně přišel na řadu, naběračka zaškrábala o dno. Talent na jazyky už dnes došel. Sudička se omluvně usmála a naložila mu, co se do ešusu vešlo, ze všech ostatních přepravek. A tak z něho vyrostl krásný chlap. Úspěšný v práci, šikovný doma, muzikant par excelance, malíř s pár výstavami, nemůže si stěžovat. Ale mluvit se na něj musí jen a pouze česky.

Osud zase jednou projevil smysl pro černý humor, když ho na vysoké škole dal dohromady s Cizinkou. Ona tady studovala, uměla skvěle česky, cizinky jsou moc a moc přitažlivé a jemu zase žádná žena dlouho odolávat nemohla. Na konci školy už byli svoji a měli malou kouzelnou dcerku.

Nicméně se Cizince brzy začalo stýskat, pro něj stěhování nepřicházelo v úvahu a živé diskuse se pomaly měnily na hádky a hořké výčitky. Zanedlouho byla Cizinka zpět v daleké cizině a on se zapřísáhnul, že odteď už jen Češky a že už ji nikdy nechce ani vidět. Odvezla totiž do té Tramtárie i jejich dceru.

Život plynul, tak jak nakonec plyne vždy. Na tu dálku se na návštěvy jezdit nedalo, ale vyrostla z ní pěkná puberťačka a začala se stále více vyptávat na tátu. A tak vznikl plán, že se pojede do Čech. Konečně po deseti letech.

Jen byl drobný problém, jak se s tátou domluví. Ona se česky samozřejmě nikdy nenaučila a jak to má táta s jazyky, to už víme. V práci i v soukromí je musí používat pořád. Úspěšný manažér, strávil kdysi pár let v Itálii a kupodivu se na něj pár slov nalepilo. Ale promluvit víc než holou větu, to za nic na světě. Občas je to těžké, ale okolí mu pomáhá, mejly kontroluje, texty překládá a on zase udělá práce za tři. Taky řešení. A tak prozíravá maminka přihlásila dceru na italštinu, ať prý má s tátou společný aspoň jeden jazyk.

Rozpačité setkání. Jak to je, že tato skoro třináctiletá holka je to moje maličké miminko? Jak to, že tento cizí chlap je můj táta? Maminka chvíli tlumočila a pak utekla. Snad chtěla otci s dceři dopřát chvilku skutečného soukromí. A otec s dcerou na tu chvilku skutečně dlouho nezapomenou.

Šaty pěkné. Koupila máma narozeniny. Dcera tvoje. Nene, sestra. Nemám sestru. Ale tady sestra. Česká. Půlka. Fotky tady. Ty piano hraje?

V těch třinácti mají holky nesmírně vyvinutý smysl pro trapné chvíle a umí to dát najevo. Oba se zoufale snažili, ale pauzy, kdy hledali další frázi, ideálně takovou, co by i ten druhý rozuměl, jim připadaly jako věčnost. Škola dobrý? Hraje múzika? A sport? Odpověď pantomima houslí a něco, co vzdáleně připomíná volejbal. Aha. A líbí? Dobrý.

Po dvou hodinách už ne, že by dopili kalich hořkosti do dna, oni se v něm ještě celí vymáchali. Některé hodiny jsou delší než celý měsíc. On se zpocenými zády, v jedné ruce slovník, v druhé album rodinných fotek, které viděla už dvakrát. Ona vyděšená, už mu ukázala foto školy a svého pejska a potřetí mu zkouší vysvětlit, že napsala povídku a že byla ve školním časopise. Pejsek haf haf, milý. Zlobí. Legrace. Taky mám pejsek, dávno, mladé dítě.

Zachrastil klíč v zámku a oba s úlevou přímo vysprintovali Cizince vstříc ke dveřím. A on se slyšel, jak říká to, co slíbil, že už nikdy více neřekne.

Už jsem se tě nemohl dočkat...

¦ Loutkař

Dnes se mu ani nechce milovat. Chce řídit. Ovládat. Manipulovat s lidmi jako s loutkami. Hrát si. Kdo si hraje, nezlobí...

Hodil si kostky. Dvojka a pětka. Zavolal Dvojce. Dnes v sedm? Dvojka řekla ano. Zavolal Pětce. Dnes v půl osmé? Druhé ano. Herci nasmlouvaní, kus je jasný, teď ještě kulisy. Dva šátky přes oči, dva ručníky. Netrpělivé čekání.

První zvonek, Dvojka. Ručník, sprcha, zavázat oči, šaty na jednu hromádku. Nechat ji osahat noční stolek a sklenku vína. Stěží se to stihne. Zvoní Pětka. Stejná procedura, druhá hromádka šatů. Odvést ji do tmavé ložnice. Zavřít dveře.

Obě poprvé. Poprvé se ženou. S neznámou ženou. Tma. Napětí. Zavázané oči. Nejistota. Jeho vrzavá postel. Mluvit se nesmí. Jen doteky. Vůně. Obě cítí jeho šampón. Ale najednou z jiné ženy. Chvíle na objevování. Kratší vlasy. Delší vlasy. Štíhlá. Měkká. Ony nejistě objevují, on se v pokoji vedle usmívá...

Ťukání na dveře. Time out. Za půl hodiny se nic moc nestihne. Pětka se šátkem na očích pomalu vychází. Odvede ji beze slova k šatům. Nejistý úsměv. Roztřesená kolena. Tiše odchází.

Dvojka si už může sundat šátek. Vrznutí dveří.

Na cestě k rodině v tramvaji plné hlavy myšlenek. Nikdy jim neřekne, kdo byl kdo. Ale třeba se někdy potkají. Nezapomenou. I po dlouhé době na mejdanu u něj podezřívavé pohledy na jiné ženy. Která to asi tenkrát byla.

Dobrodružství pro dvě. Hra pro třetího...

 

¦ Uroboros

Kráčím od autobusu a napadne mě, že dnes je zase pondělí. Pondělí je den na prd. Pondělí mě nebaví. Pondělí večer je totiž večer depresí. Pravidelných ňaderních depresí.

V pondělí je přece dole v hospodě obsluha nahoře bez. Jsem utahaný a mám hlad, ale sakra, copak dokážu si nezajít na ňadra? Neumím si je odříct. Hypnotizuji jí levou bradavku a objednávám si jako vždy Pardála. A jako vždy mávám na Jirku souseda, který ňadra pozoruje už aspoň o hodinu déle.

Pamatuji si ji oblečenou. Přesně můj typ. Tak strašně jsem ji tenkrát chtěl vidět nahoře bez. Dnes mám šanci! Přinesla pivo, udělala čárku a je pryč. Proč mi to nestačí? Chci ji vidět zblízka zase! Že bych si objednal paňáka? Nebo rychle dopiju, ať přinese ještě jedno? Přinesla, koukl jsem se a je zase pryč. Proč mi to pořád sakra nestačí?

Bylo to blbé přání, chtít ji vidět nahoře bez. Koukám na ni a nic. Asi jsem vlastně chtěl něco jiného. No co z koukání na ňadra? Na každé pláži je jich obrovský sudý počet. A nic. Stejný pocit prázdnoty.

Teď bych ji zase tak strašně chtěl vidět i dole bez. Ale už vím. Nebude to stačit. Budu chtít víc. Budu se chtít třeba dotknout. Vlastně budu se chtít toho mnohem víc než se jen dotknout. Budu chtít... pro dnešek ten dlouhý seznam přeskočím, ano? Třeba i dostanu vše, co mě napadne. Ale přijde ráno. A já zase budu chtít... víc.

Nová ňadra, nová žena, nové nápady, copak to nikdy nepřestane? Najíst se, aby člověk měl za chvíli hlad. Vyspat se, aby jeden byl za chvíli zase utahaný. Něco napsat, aby měl člověk za chvíli zase plnou hlavu. Na dovolenou a pak zase celý rok každý den plný stejné rutiny. Copak to nikdy, opravdu nikdy nepřestane?

Když jsem si vybíral tetování, dva roky mi to trvalo, ale vybral jsem správně. Pochopil jsem. Protože takhle to je. Takhle to bylo a takhle to bude. Věčně dokola. Kruhy, cykly, smyčky, spirály. Hadi mizerní nenažraní. Pořád nějaká rekurze. Neměl jsem se ulít z té přednášky z lambda kalkulu. Mohl jsem teď psát "zase další lambda" a připadat si děsně chytře.

Zase další iterace. Na parametrech nesejde. Salza. Kino. Rande. Článek. Praní. Víkend. A zase pondělí. Pondělí je na prd. Utahaný a hladový. Pondělí mě nebaví. Pondělí večer je večer depresí. Pravidelných ňaderních depresí. Ale půjdu se podívat.

V pondělí je přece dole v hospodě obsluha nahoře bez.

P.S. Věnováno dámě, co měří život na grilovaná kuřata.

 

¦ Ráno

Když se ráno probudíte a všude kolem je ticho jako v neděli, ač jste si naprosto jistí, že je pátek, víte, že něco není v pořádku.

Když se takto probudil hrdina jedné mojí oblíbené knihy, zmocnila se ho tíseň. Po operaci a s obvazy na očích, žil jen zvuky a ty ze světa v to ráno nějak vymizely. Tíseň postupně vystřídala nervozita, jak se nemohl dovolat sestry ani doktora. Nervozita se rychle změnila na strach a ten zase přerostl v  paniku. Strhal si obvazy, aby zjistil, že operace se sice povedla a on vidí - ale svět, jak ho znal, definitivně skončil. Po nějaké kosmické katastrofě všichni lidé oslepli a on zůstal jako poslední vidoucí na Zemi...

Když jsem se probudil v to páteční ráno já, trochu jsem znejistěl. Měl jsem na očích šátek, jako obvykle, aby mě světlo nevzbudilo příliš brzy a naslouchal jsem neobvyklému tichu. Ležel jsem v posteli ve tmě a v tichu a začal myslet na tu knížku. Já nevěřím na konce světa, nevěřím na mimozemské útoky, ani na zmutované viry z tajných vojenských laboratoří. Ale tíseň se stejně objevila.

Byl jsem si naprosto jist, že je pátek. Pátek je můj nejmilejší den. Dojdu si do sauny, koupím si novou knihu, vyrazím do kina. Na pátky se těším celý týden. Neexistuje, že bych si pátek spletl. Tak proč zrovna toto ráno nikdo nejezdí výtahem? Proč zrovna dnes ráno nebrečí miminko o patro níž? Proč sousedky nejdou venčit ty dva ksindly uštěkaný? Proč se venku pod oknem nevykecávají pejskaři, proč soused netúruje svoji čtyřlitrovou Hondu, až se třesou okna?  A vůbec, 50 metrů od hlavní, kde jsou zvuky aut?

Vyšel jsem na balkón jen tak v pyžamu. Na balkóně na mě čekala naše ulice, stejná jako vždy, ale bez života. Jen ty obligátní staré noviny, s kterým si pohrával vítr, ty nechyběly. A kočka, očichávající něco u popelnic. Jinak úplně mrtvo.

Nervozita začala stoupat. Za čtvrt hodiny přece vždy někdo po naší ulici projde. Nebo aspoň jedno auto po hlavní, ne? Jedno jediné! Prosím! Nestojím o to, být jediným přeživším...

Řekl jsem dětem, že je mám rád? Kdy jsem s nimi vůbec naposled mluvil? Slíbil jsem jim... no, dost slibů jsem ještě nesplnil. Sakra, tak snad... Takhle hloupě? Do prdele, tohle přece není beletrie ani akční film. Ach, Danielo, možná jsme neměli o tom zakopávání plechovek pořád jen mluvit. Neměl jsem si před léty nechat propadnout zbrojní pas. Neměl jsem takovou dobu odkládat zubaře. Dnes už je možná pozdě. Jen já tu zůstal s prázdnou ulicí / a osamělý město mlčící...

Najednou někde blízko zacinkala tramvaj. Jedenáctka. Projela kolem a ztratila se mi na konci Vinohradské z dohledu. Tak ta naše civilizace dnes ještě nekončí. To jen Praha má prodloužený víkend...