¦ Nohy

Marie-Pierre jela půlnočním metrem až někam na konečnou, tuším čtyřkou někam na Porte de Clignancourt. Vagon byl jako obvykle tou dobou skoro prázdný, jen přímo naproti ní seděl kluk o dost mladší. A upřeně ji civěl na nohy.

Marie-Pierre byla štíhlá, vysoká. Možná nebyla žádná modelka, ale rozhodně za nějaké to civění stála. Ve svých třiceti a něco málo už ji pozornost chlapa jakéhokoliv věku nemohla vyvést z rovnováhy. Nebyla to křehká osůbka, co se děsí znásilnění i na Václaváku v pravé poledne. Pardon - na Champs-Elysée. Naopak, mladík to byl pohledný a ona si byla dobře vědoma jak poslední dobou potřeby svého těla zanedbávala. Marie-Pierre byla už nějakou dobu nezadaná.

Samozřejmě, že nebyla do větru. Ale v životě ženy prostě přicházejí chvíle, kdy má chuť se bezproblémově pomilovat a to všichni ti šéfové, kolegové, kamarádi a exmilenci nikdy nezvládnou. Všimněte si důrazu na "bezproblémově". Marie-Pierre zrovna nestála o žádné další komplikace v práci, žádné hry a žádné pitomé sliby. Mladík ji pořád upřeně koukal na nohy a Marie-Pierre myslela na sex.

Na oční kontakt to příliš nevypadalo, ale kdo by se zlobil. Jestli si dobře vybavuji její štíhle kotníky a nádherná lýtka. Jestli si přehodila nohu přes nohu, jak si ji pamatuji (a to si pište, že si ji pamatuji), koho by zajímal oční kontakt? Marie-Pierre za těch pár zastávek udělala všechny ty ženské pseudočinnosti, kterými ženy předstírají, že nevidí, jak na ně my chlapi civíme. Kabelku prohrábla, pudr přidala, stíny upravila, SMSky zkontrolovala, jelení lůj našla. Mladík ji pořád civěl na nohy.

No to je ale trdlo! Snad nečeká, že ho oslovím jako prvni? Pche! Marie-Pierre se začala smiřovat s tím, že sex bude dnes večer zase jenom samostatná práce.

Konečná a vystupovat. Zvedla se ke dveřím a mladík promluvil: Slečno, počkejte! Krátká záblesk naděje a: Víte, že vám utíká očko na punčoše?

Marie-Pierre se rozesmála a mně by to jako pointa klidně i stačilo. Ale mladý muž najednou pravil: A na kafe byste si se mnou nezašla? Oceňujíc absurditu situace, Marie-Pierre se zmohla jen na "pourquoi pas?".

Chvíli kecali. Mladík byl docela vtipný, ačkoliv kolik vtipů v této situaci žena potřebuje? Jenže namísto mužné akce se k ničemu neměl a pak, že už musí. Řekl si o účet. A účet podal Marie-Pierre se slovy:

Promiňte, slečno, ale nemám peníze, můžete to zaplatit?

Ten večer Marie-Pierre usínala sama. A pomalu začínala chápat stížnosti žen kolem, jak jsou ti dnešní muži jen sami budižkničemové...

¦ Kytara

Copak dělají tatínkové, co mají děti z předchozích manželství daleko? Uhodli jste. Tedy pokud říkáte, že se s nimi vidí jen velice zřídka. A ještě jedna: Copak dělají tatínkové, co vidí své děti jen zřídka, aby pak utišili své svědomí? Zase jste uhodli, pokud ovšem říkáte, že kupují dětem drahé dárky.

Jeden takový tatínek, talentovaný kytarista, měl takového vzdáleného synáčka, taky talentovaného kytaristu. Moc často ho neviděl, jak už se to dálkovým tátům stává a svědomí ho kousalo. A tu mu najednou jednoho dne došlo, že synáčkovi bude brzo 18. A jelikož svědomí začalo v tu chvíli kousat obzvláště velkolepě, šlo se shánět obzvláště velkolepý dárek. Samozřejmě kytaru.

Tatínek kytarista byl postrach všech kytarových krámů ve městě. Dokázal vybírat hodiny a hodiny a donekonečna nespokojeně všechny kytary vracet. Tato na dvanáctém pražci nedrží akord. Tato má na géčku nevýrazný flažolet. Tato má podvyživené středy a přehnané basy.

Tentokrát veškerá ta námaha nebyla marná. Když už si prodavači vytrhali skoro všechny vlasy a začali se podobat autorovi těchto řádků, našli JI. Kytaru vyrobenou z těch nejdražších surovin a s ohromnou námahou, ale výsledek - skvost.

Měla zvuk, že by McLaughlin i s Hendrixem slzu uronili. Jen snad Paco de Luca by ohrnoval nos nad moc úzkým hmatníkem. Měla flažolety, středy, ba i kraje, jak se na Miss Kytaru sluší a patří. Samozřejmě stála tolik, co méně majetné vrstvy dávají za auto, ale když ona byla tak úžasná.

Tatínek vyložil na pult úspory na dovolenou a potlačil myšlenku, jak bude večer vysvětlovat manželce, že v létě se pojede leda k babičce do Vršovic. Svědomí alespoň na chvíli ohromeně sklaplo. Prodavači ho pro jistotu osobně doprovodili ke dveřím a raději hned zamkli krám.

Hrdě a opatrně nesl tatínek  ten kytarový skvost v náručí jako miminko až na zastávku tramvaje. Tíseň z ceny a zajímavé rodinné diskuse zaháněla představa šťastného úsměvu čerstvě dospělého synáčka. Teď bude vědět, že na něj jeho táta myslí. Že ho má rád - a ty svědomí jedno pitomé, ticho budeš!

A tak tam stojí na zastávce, oddává se hlubokým myšlenkám, když ho najednou napadne jedna mělká. Ale zato hrůzostrašná. Do prdele! DO PRDELE!!! Koupil správně? Synovi je osmnáct - a tatínek ani neví, jestli je jeho syn pravák nebo levák...

¦ Otcové

V létě jsem před druhou stával u silnice hned u přechodu. Babička mi vždy řekla "už" a já nadšeně vyběhl až k přechodu (přes silnici jsem nesměl) a netrpělivě čekal až ve fabrice zahouká. A do sirény vyjde ven můj milovaný děda. Školka byla zavřená a tak jsme měli na náš rituál celé léto.

Děda si mě pak vzal na koně a šlo se domů. Babička mu naložila hovězí polévku (děda vždy říkal "tu vodu"), pak na desku vyndala z polévky hovězí a morkovou kost, kyselé okurky, já ujídal a děda se na mě naoko zlobil, na malého zloděje. A pak si děda vzal noviny, důstojně odešel na záchod a mě to vždy přišlo jako celá věčnost, než se zase vynořil ven.

Toto patří mezi moje nejzazší vzpomínky, mnohem víc si z tohoto věku prostě nepamatuju. Ale zato si dobře pamatuji, jak o dost let později jsme se s bráchou vztekali, že táta s knížkou blokuje záchod už aspoň hodinu. Táta po dlouhém boji neochotně vylézal ven a naoko mrzutě prohlašoval, že příště nekoupí byt třípokojový, ale tříhajzlový. A my s bráchou jsme už stáli frontu - s knížkou v ruce. A pak jsme přesně podle táty rozčilovali mámu, když jsme na polívku říkali, že "vodu nechceme", jen to maso.

Ještě to bude trval dlouho, než budu děda. Ale stejně už cítím, jak na mně pomalu doléhá... je to zodpovědnost? Bohužel muži se stejným příjmením jako já moc dlouho nevydrželi. Teď jsem já nejstarší muž mého rodu. Dostal jsem najednou strašnou chuť na polévku. A pak jsem poobědval vařené hovězí. S kyselou okurkou, křenem a nahrubo mletou solí. Mňam. A po obědě si vezmu knížku a odeberu se tam, kam i králové chodí pěšky.

Ne, děda a táta neměli doma WiFi, ani neblogovali. Já nemám vytahané tepláky ve stylu Homo Homolka, ani neumím vyměnit kolo u auta. Ale občas mě napadá, jestli opravdu se ten náš svět mění tak moc, jak se tak často říká. Mají pravdu ti Francouzi: plus ça change, plus c'est pareil...

Jak jsem přišel z práce, u dveří na mě nadšeně číhal můj malý syn. U oběda mi kradl kousíčky kyselé okurky a já se na něj naoko zlobil, na malého zloděje. Teď si trůní na nočníku a zcela samozřejmě si u toho prohlíží Čtyřlístek. No kde to jen odkoukal?


P.S. Nemáte někdo známého řezníka? Už léta jsem neviděl v krámě morkovou kost.