¦ Byt

Klíče jsem dostal ráno a odpoledne pak dorazila SMSka s adresou. Prý ať si ten byt jdu prohlídnout sám. Měl jsem zrovna stěhovací tendence a tak jsem v neděli odpoledne vyrazil umlčet svědomí. Adresa mě pobavila - v té ulici jsem kdysi znal jednu hezkou holku. Ale už je to dlouho a kontakt se přerušil. Jéé, to by ale byla legrace, kdybychom najednou byli sousedi.

Tenkrát si Silva zrovna hledala novou práci, nějak neměla čas, já jakbysmet, mejly řídly a nakonec mezi námi zavládlo rádiové ticho. Tak když už se tam potáhnu, zastavím se, bude koukat, holka. Neměl bych vzít flašku?

Ten byt měl být po nějaké paní, co tam nechala hrozný bordel, tak se prý nemám leknout. Pche, na bordel jsem zvyklý, taky jsem byl kdysi ženatý. Chodba mi přišla nějak povědomá. Tady někde bydlela Silva. To je věc, budu bydlet o vchod vedle, v tom samém baráku.

Odemkl jsem. Zvláštní pocit, Silva měla zrovna takovýhle půdní byt. Ale tolikrát jsem tam nebyl, abych si to přesně pamatoval. Prostě nějaký podobný. Ty podkrovní byty jsou všechny na jedno brdo.

A pak jsem se rozhlídnul po pokoji. Stejný nábytek, na stejném místě. Stejná podlaha, byť tentokrát na ní schází naše svršky, poházené ode dveří až k posteli. Stejná postel, jen tentokrát zaházená bordelem. Stejný věšák, hledám na něm její oranžovou džísku.

S hrůzou se rozhlížím po bytě. Tohle přece není bordel po stěhování. Na posteli její (i můj) oblíbený Pratchett. V knihovně fotka Silvy a jejího prcka. Její oblečení, její knížky. Věž a cédéčka. V lednici jogurt. Takto vypadá spíš byt po zoufalém úprku. Nebo se někdo zapomněl vrátit z dovolené?

Cítím se jako skutečný šmírák, ale nemůžu odolat. Courám se bytem a v hlavě se mi střídají horké vzpomínky a katastrofické scénáře. Když usínala, říkala, že mě má ráda. Překvapila mě. Hořkosladké je vzpomínání na věci minulé. Co se to jen s ní stalo? Zajelo ji auto? Honí ji mafie? Nebo skončila v nemocnici a prcek v děcáku?

Domácí mi do telefonu popisuje, jaké po ní zůstaly dluhy, jak prý lhala a zapírala se, až se nakonec úplně ztratila beze stopy. Aha, takže to byla vlastně podvodnice a já unikl jen o vlásek?

Nevěřím ani jedné verzi. Nejspíš byla jen tak praštěná a lehkomyslná, jak si ji pamatuji. Jen tentokrát to přehnala. Konec konců, já nejsem tak moc jiný, abych ji nerozuměl.

Nevím, jestli budu bydlet v tom bytě, ale ať je raději v pořádku. Třeba u kamarádky, u rodičů nebo u nového chlapa, co já vím. Rád bych s ní někdy dopil to Lambrusco…

¦ Vítr

Stál jsem uprostřed parku. Nebyl to jen tak obyčejný park, plný polámaných laviček, nevysypaných odpadkových košů, vyschlých stromů a neudržovaných trávníků. Byl to francouzský park. A to znamená luxus.

Francouzi málokdy zaváhají, když můžou ohromit svět svojí sofistikovaností. A u tohoto parku na okraji Paříže nezaváhali ani tolik, aby to žížalu nakrmilo. Park se rozkládal na několika kopečcích a volně připomínal golfové hřiště. Volně.

I ten nejdokonalejší green byl ve srovnání s tímto parkem neudržovanou divočinou. Každé stéblo trávy bylo pečlivě zastřiženo nůžkami na nehty. Každý nedisciplinovaný lísteček byl jemně přichycen sponkou do vlasů, aby si postupně zvykl na svoje pravé místo. Které bylo o čtvrt centimetru jinde - jak si žádala vize francouzského zahradníka.

Výsledný dojem byl dechberoucí. Trávník byl jemnější než perské koberce. Stromy a keře vytvářely sochy, které by dokonalostí dohnaly Michelangela k pláči. Nejspíš by chudák vrátil průkazku národního  umělce a přesedlal na sanitární keramiku. Je skutečně úžasné, čeho lze dosáhnout správnou kombinací nabubřelosti a hromady peněz z kapes šťastných daňových poplatníků.

Matka příroda právě zavelela podzim a některé vzpurné lístky svévolně zežloutly. Ti největší rebelové dokonce cynicky opadali. Hrůza! Ale zahradníci si vědeli rady. Přede mnou ve volné rojnici postupovaly dva tucty snědých mužů s obrácenými vysavači a lístek za lístkem hnali před sebou. A za nimi se opět skvěla neposkvrněná zelená  krása, jakoby ani nebyl říjen.

Pozoroval jsem je s kafem v ruce snad půl hodiny, měl jsem hromadu času do další přednášky. Ty jejich vysavače neskutečně řvaly a protivně smrděly, ale to byla jistě jen malá cena za všechnu tu krásu. Před rojnicí se převaloval a vlnil žlutohnědý had spadaného listí, který se pomalu plazil směrem ke chodníku.

Díval jsem se na ně a meditoval nad různými odstíny slova pošetilost. Porazili jsme přírodu. Srazili jsme ji na kolena. Položili jsme ji na lopatky. A s jejími posledními zbytky vzdoru se lehce vypořádáme. Zmocnil se mě takový divný, nevysvětlitelný pocit beznaděje. Nevím proč. Možná jen mám větší víru ve schopnosti přírody než v ty naše. A nerad ji vidím prohrávat. Nevím.

Dopil jsem dávno vystydlé kafe a zvedl se. Na cestě do auly mě doprovodil malý závan větru. Otočil jsem se. Had byl najednou pryč. Listí vířilo ve vzduchu všude kolem. Závan byl okamžitě pryč a během chvíle bylo lístí zase na zemi. Opět rovnoměrně po celém trávníku. Za pár minut nezůstalo po několika hodinách práce tolika  lidí ani stopy. Rojnice si dala pauzu na cigárko, než se přeskupí a začne od začátku.

Tak příroda přece jen nebyla na lopatkách. Jen si tak s námi hrála, jako když tatínek s malým prckem hraje páku a předstírá, že prohrává. V duchu jsem přírodě uctivě pozvedl klobouk.

Na přednášku jsem vykročil vyloženě s chutí. A ve výborné náladě. Všechno je jinak.

Možná ještě nějaká naděje zbývá...

¦ Jazyky

Když konečně přišel na řadu, naběračka zaškrábala o dno. Talent na jazyky už dnes došel. Sudička se omluvně usmála a naložila mu, co se do ešusu vešlo, ze všech ostatních přepravek. A tak z něho vyrostl krásný chlap. Úspěšný v práci, šikovný doma, muzikant par excelance, malíř s pár výstavami, nemůže si stěžovat. Ale mluvit se na něj musí jen a pouze česky.

Osud zase jednou projevil smysl pro černý humor, když ho na vysoké škole dal dohromady s Cizinkou. Ona tady studovala, uměla skvěle česky, cizinky jsou moc a moc přitažlivé a jemu zase žádná žena dlouho odolávat nemohla. Na konci školy už byli svoji a měli malou kouzelnou dcerku.

Nicméně se Cizince brzy začalo stýskat, pro něj stěhování nepřicházelo v úvahu a živé diskuse se pomaly měnily na hádky a hořké výčitky. Zanedlouho byla Cizinka zpět v daleké cizině a on se zapřísáhnul, že odteď už jen Češky a že už ji nikdy nechce ani vidět. Odvezla totiž do té Tramtárie i jejich dceru.

Život plynul, tak jak nakonec plyne vždy. Na tu dálku se na návštěvy jezdit nedalo, ale vyrostla z ní pěkná puberťačka a začala se stále více vyptávat na tátu. A tak vznikl plán, že se pojede do Čech. Konečně po deseti letech.

Jen byl drobný problém, jak se s tátou domluví. Ona se česky samozřejmě nikdy nenaučila a jak to má táta s jazyky, to už víme. V práci i v soukromí je musí používat pořád. Úspěšný manažér, strávil kdysi pár let v Itálii a kupodivu se na něj pár slov nalepilo. Ale promluvit víc než holou větu, to za nic na světě. Občas je to těžké, ale okolí mu pomáhá, mejly kontroluje, texty překládá a on zase udělá práce za tři. Taky řešení. A tak prozíravá maminka přihlásila dceru na italštinu, ať prý má s tátou společný aspoň jeden jazyk.

Rozpačité setkání. Jak to je, že tato skoro třináctiletá holka je to moje maličké miminko? Jak to, že tento cizí chlap je můj táta? Maminka chvíli tlumočila a pak utekla. Snad chtěla otci s dceři dopřát chvilku skutečného soukromí. A otec s dcerou na tu chvilku skutečně dlouho nezapomenou.

Šaty pěkné. Koupila máma narozeniny. Dcera tvoje. Nene, sestra. Nemám sestru. Ale tady sestra. Česká. Půlka. Fotky tady. Ty piano hraje?

V těch třinácti mají holky nesmírně vyvinutý smysl pro trapné chvíle a umí to dát najevo. Oba se zoufale snažili, ale pauzy, kdy hledali další frázi, ideálně takovou, co by i ten druhý rozuměl, jim připadaly jako věčnost. Škola dobrý? Hraje múzika? A sport? Odpověď pantomima houslí a něco, co vzdáleně připomíná volejbal. Aha. A líbí? Dobrý.

Po dvou hodinách už ne, že by dopili kalich hořkosti do dna, oni se v něm ještě celí vymáchali. Některé hodiny jsou delší než celý měsíc. On se zpocenými zády, v jedné ruce slovník, v druhé album rodinných fotek, které viděla už dvakrát. Ona vyděšená, už mu ukázala foto školy a svého pejska a potřetí mu zkouší vysvětlit, že napsala povídku a že byla ve školním časopise. Pejsek haf haf, milý. Zlobí. Legrace. Taky mám pejsek, dávno, mladé dítě.

Zachrastil klíč v zámku a oba s úlevou přímo vysprintovali Cizince vstříc ke dveřím. A on se slyšel, jak říká to, co slíbil, že už nikdy více neřekne.

Už jsem se tě nemohl dočkat...

¦ Loutkař

Dnes se mu ani nechce milovat. Chce řídit. Ovládat. Manipulovat s lidmi jako s loutkami. Hrát si. Kdo si hraje, nezlobí...

Hodil si kostky. Dvojka a pětka. Zavolal Dvojce. Dnes v sedm? Dvojka řekla ano. Zavolal Pětce. Dnes v půl osmé? Druhé ano. Herci nasmlouvaní, kus je jasný, teď ještě kulisy. Dva šátky přes oči, dva ručníky. Netrpělivé čekání.

První zvonek, Dvojka. Ručník, sprcha, zavázat oči, šaty na jednu hromádku. Nechat ji osahat noční stolek a sklenku vína. Stěží se to stihne. Zvoní Pětka. Stejná procedura, druhá hromádka šatů. Odvést ji do tmavé ložnice. Zavřít dveře.

Obě poprvé. Poprvé se ženou. S neznámou ženou. Tma. Napětí. Zavázané oči. Nejistota. Jeho vrzavá postel. Mluvit se nesmí. Jen doteky. Vůně. Obě cítí jeho šampón. Ale najednou z jiné ženy. Chvíle na objevování. Kratší vlasy. Delší vlasy. Štíhlá. Měkká. Ony nejistě objevují, on se v pokoji vedle usmívá...

Ťukání na dveře. Time out. Za půl hodiny se nic moc nestihne. Pětka se šátkem na očích pomalu vychází. Odvede ji beze slova k šatům. Nejistý úsměv. Roztřesená kolena. Tiše odchází.

Dvojka si už může sundat šátek. Vrznutí dveří.

Na cestě k rodině v tramvaji plné hlavy myšlenek. Nikdy jim neřekne, kdo byl kdo. Ale třeba se někdy potkají. Nezapomenou. I po dlouhé době na mejdanu u něj podezřívavé pohledy na jiné ženy. Která to asi tenkrát byla.

Dobrodružství pro dvě. Hra pro třetího...

 

¦ Uroboros

Kráčím od autobusu a napadne mě, že dnes je zase pondělí. Pondělí je den na prd. Pondělí mě nebaví. Pondělí večer je totiž večer depresí. Pravidelných ňaderních depresí.

V pondělí je přece dole v hospodě obsluha nahoře bez. Jsem utahaný a mám hlad, ale sakra, copak dokážu si nezajít na ňadra? Neumím si je odříct. Hypnotizuji jí levou bradavku a objednávám si jako vždy Pardála. A jako vždy mávám na Jirku souseda, který ňadra pozoruje už aspoň o hodinu déle.

Pamatuji si ji oblečenou. Přesně můj typ. Tak strašně jsem ji tenkrát chtěl vidět nahoře bez. Dnes mám šanci! Přinesla pivo, udělala čárku a je pryč. Proč mi to nestačí? Chci ji vidět zblízka zase! Že bych si objednal paňáka? Nebo rychle dopiju, ať přinese ještě jedno? Přinesla, koukl jsem se a je zase pryč. Proč mi to pořád sakra nestačí?

Bylo to blbé přání, chtít ji vidět nahoře bez. Koukám na ni a nic. Asi jsem vlastně chtěl něco jiného. No co z koukání na ňadra? Na každé pláži je jich obrovský sudý počet. A nic. Stejný pocit prázdnoty.

Teď bych ji zase tak strašně chtěl vidět i dole bez. Ale už vím. Nebude to stačit. Budu chtít víc. Budu se chtít třeba dotknout. Vlastně budu se chtít toho mnohem víc než se jen dotknout. Budu chtít... pro dnešek ten dlouhý seznam přeskočím, ano? Třeba i dostanu vše, co mě napadne. Ale přijde ráno. A já zase budu chtít... víc.

Nová ňadra, nová žena, nové nápady, copak to nikdy nepřestane? Najíst se, aby člověk měl za chvíli hlad. Vyspat se, aby jeden byl za chvíli zase utahaný. Něco napsat, aby měl člověk za chvíli zase plnou hlavu. Na dovolenou a pak zase celý rok každý den plný stejné rutiny. Copak to nikdy, opravdu nikdy nepřestane?

Když jsem si vybíral tetování, dva roky mi to trvalo, ale vybral jsem správně. Pochopil jsem. Protože takhle to je. Takhle to bylo a takhle to bude. Věčně dokola. Kruhy, cykly, smyčky, spirály. Hadi mizerní nenažraní. Pořád nějaká rekurze. Neměl jsem se ulít z té přednášky z lambda kalkulu. Mohl jsem teď psát "zase další lambda" a připadat si děsně chytře.

Zase další iterace. Na parametrech nesejde. Salza. Kino. Rande. Článek. Praní. Víkend. A zase pondělí. Pondělí je na prd. Utahaný a hladový. Pondělí mě nebaví. Pondělí večer je večer depresí. Pravidelných ňaderních depresí. Ale půjdu se podívat.

V pondělí je přece dole v hospodě obsluha nahoře bez.

P.S. Věnováno dámě, co měří život na grilovaná kuřata.

 

¦ Ráno

Když se ráno probudíte a všude kolem je ticho jako v neděli, ač jste si naprosto jistí, že je pátek, víte, že něco není v pořádku.

Když se takto probudil hrdina jedné mojí oblíbené knihy, zmocnila se ho tíseň. Po operaci a s obvazy na očích, žil jen zvuky a ty ze světa v to ráno nějak vymizely. Tíseň postupně vystřídala nervozita, jak se nemohl dovolat sestry ani doktora. Nervozita se rychle změnila na strach a ten zase přerostl v  paniku. Strhal si obvazy, aby zjistil, že operace se sice povedla a on vidí - ale svět, jak ho znal, definitivně skončil. Po nějaké kosmické katastrofě všichni lidé oslepli a on zůstal jako poslední vidoucí na Zemi...

Když jsem se probudil v to páteční ráno já, trochu jsem znejistěl. Měl jsem na očích šátek, jako obvykle, aby mě světlo nevzbudilo příliš brzy a naslouchal jsem neobvyklému tichu. Ležel jsem v posteli ve tmě a v tichu a začal myslet na tu knížku. Já nevěřím na konce světa, nevěřím na mimozemské útoky, ani na zmutované viry z tajných vojenských laboratoří. Ale tíseň se stejně objevila.

Byl jsem si naprosto jist, že je pátek. Pátek je můj nejmilejší den. Dojdu si do sauny, koupím si novou knihu, vyrazím do kina. Na pátky se těším celý týden. Neexistuje, že bych si pátek spletl. Tak proč zrovna toto ráno nikdo nejezdí výtahem? Proč zrovna dnes ráno nebrečí miminko o patro níž? Proč sousedky nejdou venčit ty dva ksindly uštěkaný? Proč se venku pod oknem nevykecávají pejskaři, proč soused netúruje svoji čtyřlitrovou Hondu, až se třesou okna?  A vůbec, 50 metrů od hlavní, kde jsou zvuky aut?

Vyšel jsem na balkón jen tak v pyžamu. Na balkóně na mě čekala naše ulice, stejná jako vždy, ale bez života. Jen ty obligátní staré noviny, s kterým si pohrával vítr, ty nechyběly. A kočka, očichávající něco u popelnic. Jinak úplně mrtvo.

Nervozita začala stoupat. Za čtvrt hodiny přece vždy někdo po naší ulici projde. Nebo aspoň jedno auto po hlavní, ne? Jedno jediné! Prosím! Nestojím o to, být jediným přeživším...

Řekl jsem dětem, že je mám rád? Kdy jsem s nimi vůbec naposled mluvil? Slíbil jsem jim... no, dost slibů jsem ještě nesplnil. Sakra, tak snad... Takhle hloupě? Do prdele, tohle přece není beletrie ani akční film. Ach, Danielo, možná jsme neměli o tom zakopávání plechovek pořád jen mluvit. Neměl jsem si před léty nechat propadnout zbrojní pas. Neměl jsem takovou dobu odkládat zubaře. Dnes už je možná pozdě. Jen já tu zůstal s prázdnou ulicí / a osamělý město mlčící...

Najednou někde blízko zacinkala tramvaj. Jedenáctka. Projela kolem a ztratila se mi na konci Vinohradské z dohledu. Tak ta naše civilizace dnes ještě nekončí. To jen Praha má prodloužený víkend...

 

¦ Nohy

Marie-Pierre jela půlnočním metrem až někam na konečnou, tuším čtyřkou někam na Porte de Clignancourt. Vagon byl jako obvykle tou dobou skoro prázdný, jen přímo naproti ní seděl kluk o dost mladší. A upřeně ji civěl na nohy.

Marie-Pierre byla štíhlá, vysoká. Možná nebyla žádná modelka, ale rozhodně za nějaké to civění stála. Ve svých třiceti a něco málo už ji pozornost chlapa jakéhokoliv věku nemohla vyvést z rovnováhy. Nebyla to křehká osůbka, co se děsí znásilnění i na Václaváku v pravé poledne. Pardon - na Champs-Elysée. Naopak, mladík to byl pohledný a ona si byla dobře vědoma jak poslední dobou potřeby svého těla zanedbávala. Marie-Pierre byla už nějakou dobu nezadaná.

Samozřejmě, že nebyla do větru. Ale v životě ženy prostě přicházejí chvíle, kdy má chuť se bezproblémově pomilovat a to všichni ti šéfové, kolegové, kamarádi a exmilenci nikdy nezvládnou. Všimněte si důrazu na "bezproblémově". Marie-Pierre zrovna nestála o žádné další komplikace v práci, žádné hry a žádné pitomé sliby. Mladík ji pořád upřeně koukal na nohy a Marie-Pierre myslela na sex.

Na oční kontakt to příliš nevypadalo, ale kdo by se zlobil. Jestli si dobře vybavuji její štíhle kotníky a nádherná lýtka. Jestli si přehodila nohu přes nohu, jak si ji pamatuji (a to si pište, že si ji pamatuji), koho by zajímal oční kontakt? Marie-Pierre za těch pár zastávek udělala všechny ty ženské pseudočinnosti, kterými ženy předstírají, že nevidí, jak na ně my chlapi civíme. Kabelku prohrábla, pudr přidala, stíny upravila, SMSky zkontrolovala, jelení lůj našla. Mladík ji pořád civěl na nohy.

No to je ale trdlo! Snad nečeká, že ho oslovím jako prvni? Pche! Marie-Pierre se začala smiřovat s tím, že sex bude dnes večer zase jenom samostatná práce.

Konečná a vystupovat. Zvedla se ke dveřím a mladík promluvil: Slečno, počkejte! Krátká záblesk naděje a: Víte, že vám utíká očko na punčoše?

Marie-Pierre se rozesmála a mně by to jako pointa klidně i stačilo. Ale mladý muž najednou pravil: A na kafe byste si se mnou nezašla? Oceňujíc absurditu situace, Marie-Pierre se zmohla jen na "pourquoi pas?".

Chvíli kecali. Mladík byl docela vtipný, ačkoliv kolik vtipů v této situaci žena potřebuje? Jenže namísto mužné akce se k ničemu neměl a pak, že už musí. Řekl si o účet. A účet podal Marie-Pierre se slovy:

Promiňte, slečno, ale nemám peníze, můžete to zaplatit?

Ten večer Marie-Pierre usínala sama. A pomalu začínala chápat stížnosti žen kolem, jak jsou ti dnešní muži jen sami budižkničemové...

¦ Kytara

Copak dělají tatínkové, co mají děti z předchozích manželství daleko? Uhodli jste. Tedy pokud říkáte, že se s nimi vidí jen velice zřídka. A ještě jedna: Copak dělají tatínkové, co vidí své děti jen zřídka, aby pak utišili své svědomí? Zase jste uhodli, pokud ovšem říkáte, že kupují dětem drahé dárky.

Jeden takový tatínek, talentovaný kytarista, měl takového vzdáleného synáčka, taky talentovaného kytaristu. Moc často ho neviděl, jak už se to dálkovým tátům stává a svědomí ho kousalo. A tu mu najednou jednoho dne došlo, že synáčkovi bude brzo 18. A jelikož svědomí začalo v tu chvíli kousat obzvláště velkolepě, šlo se shánět obzvláště velkolepý dárek. Samozřejmě kytaru.

Tatínek kytarista byl postrach všech kytarových krámů ve městě. Dokázal vybírat hodiny a hodiny a donekonečna nespokojeně všechny kytary vracet. Tato na dvanáctém pražci nedrží akord. Tato má na géčku nevýrazný flažolet. Tato má podvyživené středy a přehnané basy.

Tentokrát veškerá ta námaha nebyla marná. Když už si prodavači vytrhali skoro všechny vlasy a začali se podobat autorovi těchto řádků, našli JI. Kytaru vyrobenou z těch nejdražších surovin a s ohromnou námahou, ale výsledek - skvost.

Měla zvuk, že by McLaughlin i s Hendrixem slzu uronili. Jen snad Paco de Luca by ohrnoval nos nad moc úzkým hmatníkem. Měla flažolety, středy, ba i kraje, jak se na Miss Kytaru sluší a patří. Samozřejmě stála tolik, co méně majetné vrstvy dávají za auto, ale když ona byla tak úžasná.

Tatínek vyložil na pult úspory na dovolenou a potlačil myšlenku, jak bude večer vysvětlovat manželce, že v létě se pojede leda k babičce do Vršovic. Svědomí alespoň na chvíli ohromeně sklaplo. Prodavači ho pro jistotu osobně doprovodili ke dveřím a raději hned zamkli krám.

Hrdě a opatrně nesl tatínek  ten kytarový skvost v náručí jako miminko až na zastávku tramvaje. Tíseň z ceny a zajímavé rodinné diskuse zaháněla představa šťastného úsměvu čerstvě dospělého synáčka. Teď bude vědět, že na něj jeho táta myslí. Že ho má rád - a ty svědomí jedno pitomé, ticho budeš!

A tak tam stojí na zastávce, oddává se hlubokým myšlenkám, když ho najednou napadne jedna mělká. Ale zato hrůzostrašná. Do prdele! DO PRDELE!!! Koupil správně? Synovi je osmnáct - a tatínek ani neví, jestli je jeho syn pravák nebo levák...

¦ Otcové

V létě jsem před druhou stával u silnice hned u přechodu. Babička mi vždy řekla "už" a já nadšeně vyběhl až k přechodu (přes silnici jsem nesměl) a netrpělivě čekal až ve fabrice zahouká. A do sirény vyjde ven můj milovaný děda. Školka byla zavřená a tak jsme měli na náš rituál celé léto.

Děda si mě pak vzal na koně a šlo se domů. Babička mu naložila hovězí polévku (děda vždy říkal "tu vodu"), pak na desku vyndala z polévky hovězí a morkovou kost, kyselé okurky, já ujídal a děda se na mě naoko zlobil, na malého zloděje. A pak si děda vzal noviny, důstojně odešel na záchod a mě to vždy přišlo jako celá věčnost, než se zase vynořil ven.

Toto patří mezi moje nejzazší vzpomínky, mnohem víc si z tohoto věku prostě nepamatuju. Ale zato si dobře pamatuji, jak o dost let později jsme se s bráchou vztekali, že táta s knížkou blokuje záchod už aspoň hodinu. Táta po dlouhém boji neochotně vylézal ven a naoko mrzutě prohlašoval, že příště nekoupí byt třípokojový, ale tříhajzlový. A my s bráchou jsme už stáli frontu - s knížkou v ruce. A pak jsme přesně podle táty rozčilovali mámu, když jsme na polívku říkali, že "vodu nechceme", jen to maso.

Ještě to bude trval dlouho, než budu děda. Ale stejně už cítím, jak na mně pomalu doléhá... je to zodpovědnost? Bohužel muži se stejným příjmením jako já moc dlouho nevydrželi. Teď jsem já nejstarší muž mého rodu. Dostal jsem najednou strašnou chuť na polévku. A pak jsem poobědval vařené hovězí. S kyselou okurkou, křenem a nahrubo mletou solí. Mňam. A po obědě si vezmu knížku a odeberu se tam, kam i králové chodí pěšky.

Ne, děda a táta neměli doma WiFi, ani neblogovali. Já nemám vytahané tepláky ve stylu Homo Homolka, ani neumím vyměnit kolo u auta. Ale občas mě napadá, jestli opravdu se ten náš svět mění tak moc, jak se tak často říká. Mají pravdu ti Francouzi: plus ça change, plus c'est pareil...

Jak jsem přišel z práce, u dveří na mě nadšeně číhal můj malý syn. U oběda mi kradl kousíčky kyselé okurky a já se na něj naoko zlobil, na malého zloděje. Teď si trůní na nočníku a zcela samozřejmě si u toho prohlíží Čtyřlístek. No kde to jen odkoukal?


P.S. Nemáte někdo známého řezníka? Už léta jsem neviděl v krámě morkovou kost.

¦ Poslankyně

No to mi ale dnes kluci a holky z iDnes udělali radost!

Ve svém článku o nejhezčích poslankyních zase jednou prokázali, že drží prst na tepu doby. Že se umí soustředit na to důležité v našem životě. Vždyť proto jsme si přece ty ženy zvolili, ne? Teď je náš parlament konečně ke koukání!

Jen je mi líto, že když už iDnes řekla A), že už nedořekla to logické B). Všem je přece jasné, že ošklivé poslankyně by se měly co nejdřív vzdát mandátu a být nahrazeny hezčími. Jinak českou demokracii nečeká pěkná budoucnost.

Taky by se mi líbilo, kdyby ty hezké seděly v parlamentu nahoře bez. To bychom my chlapi nevynechali jediný přenos z parlamentu. Ačkoliv, kdo ví jak jim tam v tom parlamentu topí.

Tak jako kompromis navrhuju pracovní úbory složené z tajemství slečny Viktórie. Klidně jim na tohle zvyšte poslanecké náhrady. Jen ať nám ty krásky nenastydnou. Ale hlavně ať je pořád na tu naší demokracii pěkný pohled.

A na závěr vzkaz ostatním voličům. Děkuji, že jste tak roztomile kápli iDnes do noty a že jste volili takto nádherně neřku-li sexy. Přece krásné poslankyně rovná se krásné zákony rovná se krásná budoucnost. A všude kolem bude už brzo znít šťastný smích našich dětí.

Jen mi v tom parlamentu pořád něco schází. Asi troška zeleně. Prosím vás, voliči, nemohli byste příště zvolit do parlamentu i pár kytek?

Jsem přesvědčen, že iDnes jim hned na druhý den po volbách věnuje pochvalný článek...

 

¦ Voda

To je ale krásne odpoledne. Sluníčko nás konečně pěkně globálně otepluje, ve volbách ty nejodpornější figurky prohrály a navíc jsme ti Mistři. Čas odpočívat.

Deka, sluneční brýle a knížka, co už tak dlouho odkládáš. Sedíš u vody a koukáš se na čvachtání děti a blbnutí puberťáků. Hulákání a šťastný smích. A ty máš hroznou chuť tam hupsnout za nimi.

Už nejsi ve věku, když se skáče do neznámé vody. Ani po hlavě, ani nohama napřed. Ale pomalu a opatrně to tentokrát nepůjde. Přes všechny tvé sliby. Vždyť všichni vždy skáčou, sama jsi to viděla. Zase jednou budeš muset skočit.

Ani rozpálené slunce nedokáže prorazit tu kalnou vodu. Paprsky ji prosvítí tak na dvě dlaně a dál už je temno. Neznámo. Lvi tam jsou, napsali by kdysi na starou mapu.

Už jsi dospělá a nebojíš se příšer z Pána prstenů. Víš, že tam dole nečekají neznámá zla, slizká chapadla a hromady zubů, ty tajemná zla od počátku věku.

Ale ty zla, co tam číhají, nejsou o nic míň nebezpečná. Ty už víš, co dokáže rezavá plechovka. Jedna jediná mizerná plechovka. Hloupost, kterou ti mladí ignorují, ale ty si pamatuješ, jak jsi měsíce trpěla, jak moc to bolelo a jak jsi děkovala nebesům, že jsi neměla prošlou protitetanovku.

Už víš, že se z takových zranění dokážeš uzdravit. Ale stejně se ti do toho moc nechce. Můžeš se vrátit na deku, vydržet to horko a říct si, že si pak doma dáš studenou sprchu. Taky možnost.

Nemusíš spěchat. Je teprve začátek odpoledne a máš ještě pořád dost času. Dost času na váhání. Ale víš, že ta chladná voda by tě krásně probudila. Stačilo by pár temp a cítila by jsi se jako znovuzrozená. Nový člověk. Vždyť ten pocit tak dobře znáš. Víš, jak moc ti chybí.

Temná kalná voda. Neznámá a neprůhledná. Přísliby a nebezpečí. Osvěžení nebo malátnost. Ještě chvíli se budeš trochu závistlivě koukat po koupajících. A pak uvidíš...

¦ Krišna

Jedu metrem a přemýšlím. Moje mysl neumí vypnout. Hlavou se mi neustále něco honí. Dluhy z práce, děti na víkend, večer Belgičané, zaplatit Eurotelu. Sluchátka jsem nechal na nočním stolku, Respekt u vany. No tak přemýšlím.

Vystupuji na Můstku. Chtěl jsem dnes vzít svoje staré blogy a udělat z nich knížku, takový dárek ode mně pro mně. A možná pro pár kamarádek. Typografie byla moje mladická vášeň, vysázím si to osobně v TeXu, moc se na to těším.

Kráčím k Rytířské. Chtěl jsem dnes potkat jednu ženu, ale asi se mi to nepovede. Mám se víc vnucovat? Čeká, že se budu snažit? Nebo mám se tvářit, že o nic nejde? Opravdu na to ženy letí?

Kolem Havelského trhu hromada turistů, jak jinak. Chtěl jsem tento víkend konečně dodělat ten program kin pro iPhone. Asi přidám každému kinu vlastní parser přímo do signatury té funkce, ať je to nějak rozšiřitelné.

Hlava neumí vypnout. Myšlenky mi v lebce dělají pěkný průvan. Pořád a pořád a pořád. V poledne si nemůžu ani dát tlumící dvanáctku nebo dvě. Nebo můžu?

V Melantrichově zaslechnu hudby hlas. Teda hudby. Hare Krišna. Melodie nemelodie, píseň nepíseň, rytmus nerytmus. Upoutává to pozornost. Zpomaluju a kousek se vracím. Hlavou prolítne vzpomínka na Formanovy Vlasy. Beads, flowers, freedom, happiness.

Oranžové figurky poskakují do rytmu, šéf s mikrofonem huláká. Hare Rama, Hare Rama. Ten musí mít kondičku. Přizpůsobuji krok jejich rytmu, ten parser... Rama Rama... nebudu dělat v JavaScritpu... Hare Hare... není nad Perl, když musím ohákovat pár textů... Hara Krišna, Hare Krišna... pak to dám do cronu...

Myšlenky se rozlítnou jako hejno ptáků, když tleskneš. Ne pražských holubů, na ty je třeba šlápnout a stejně občas neuhnou. Krišna Krišna... Už nemyslím na nic. Žena, TeX, iPhone, prachy, děti. Jen jedno zní hlavou. Hare, Hare...

Myslet oni nesmějí, jen zpívat. Všichni si vyháníme z hlavy myšlenky jakkoliv to dovedeme. Celý život je vyháníme. Alkohol, televize, sport, náboženství, meditace, sex, cokoliv uděláme, jen ať můžeme přestat přemýšlet. Aspoň na malou chvíli zarazit hůl do toho stroje, co nám pořád vrčí v hlavě. Zadřít ty ozubená kolečka. To ticho! Taková úleva! Na chvíli ticho a klid. Na nic nemyslet...

Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare.
Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama, Hare Hare.

Nikdy to nadlouho nevydrží. Myšlenky se vždy vrací. A tak to má být. Z dovolené je třeba se vracet. Jinak to přece není dovolená. Jsme stvoření k myšlení. I když to bolí. I když se nám často do toho nechce.

Hrozně rád přemýšlím. Ale zajdu si k nim zase na tu jejich kořeněnou zeleninovou kaši. Holce pošlu email. Zítra budu dělat knížku. A teď si domyslím ten parser. Stejně bych u nich dlouho nevydržel. Mám hrozně rád čokoládu - a tu oni taky nesmí...

¦ Výlohy

Výlohy se mi líbí. Courám se kolem výloh a nakukuji  a nakuji - jak já si to vychutnávám... Jsou tak rafinovaně upravené, plné nádherných barev a krásných doplňků. Všechno ve výlohách tak báječné ladí. Každý, i ten nejmenší detail je důkladně promyšlený. Nejsem příznivec věcí a už vůbec ne nakupování, ale ani já občas neodolám. I mužům se se může zalíbit sako, boty, krásná kravata nebo košile.

Vejdu dovnitř a kochám se. Okamžitě se objeví usměvavá prodavačka a zkoumá, jestli mám vážný zájem. A já říkám, děkuji, jen se dívám. Málokdy dokáže úplně potlačit výraz zklamání a mrzutosti, ale snaží se. Co kdybych si to ještě rozmyslel? Protože já si to občas skutečně rozmyslím. A koupím si něco pěkného. Samozřejmě za to zaplatím mnohém víc, než jsem kdy měl v úmyslu. A pak mám radost jako malý Franta na Vánoce.

Ale jen na chvíli. I ta nejhezčí košile nebo kravata zevšední. Časem se ztratí i ten hořký pocit, kolik mě to tenkrát zase stálo a já se zase jednou budu procházet kolem výloh. A koukat a koukat. Jen to nakupování budu zatím odkládat. A usměvavé prodavačce řeknu: Děkuji, jen se dívám.

A jako výlohy mě úplně přesně přitahují i vaše výstřihy, drahé dámy. Jemný nebo odvážnější náznak křivek, které já tak rád. Drobný nebo větší šperk na zdůraznění. Dekolt vyžadující takové péče, že by bylo hříchem nerozepnout ještě jeden knoflík, že. A tak chodím městem nebo sedím v metru a obdivuji výstřihy jako výlohy. Křivky, stíny, siluety, čárky. Jeden hezčí než druhý.

Občas sklouznu pohledem i nahoru a podívám se do očí. A oči se někdy ptají - tak co bude dál, pane? Budete se jen koukat? Nebo půjdete dál? Zahrnete mě svým humorem, okouzlíte sexy mozkem? Odvezete na dobrou večeři svým Mercedesem? A mě napadají vtipné repliky, dobré nápady a moje nejmilejší restaurace. Nebo alespoň originální recepty, to kdybychom se dostali až ke mně. Tramvajenku snad raději nechám v kapse.

Ale pak si vzpomenu, že jsem poslední dobou přece jen rozhazoval dost lehkomyslně. Měl bych zase začít trochu šetřit. City na kreditní kartu, to přece stejně nejde. A tak odpovídám jen melancholickým úsměvem:

Děkuji, jen se dívám...

¦ Čokoláda

Čvachtáme se s tou mojí princeznou předškolního věku v bazénu v Axe až prý, tati, mně je zima. Můžeme do sauny? Ví, příšerka malá, že táta chodí do sauny pořád a tak chce všechno "jako táta". Ale proč ne. Na chvíli. Ohřát se. Tak pojď, ty moje zmrzlino, stejně už máš modré rty.

Zkušeně si sundá plavky a zamíří do té nejrozpálenější. A tati, můžou i školkařky do sauny? A máma říkala... A paní učitelka ve školce říkala... Ta její vyřídilka se nezastaví. Ukecaná jako táta. Takových věcí, na které je třeba se zeptat. Vejde do sauny a najednou - ticho.

V sauně je kromě nás jediná mladá dáma. Leží na zádech, bez pohnutí, zavřené oči. Neotevře je ani když malátně odpoví na náš bryden. Tenký hlasitý dívčí a tichý mužský.

Ta moje slečinka naprosto ztratí řeč. Vyleze si vedle ní na lavici a bez slova fascinovaně zírá. Oči doširoka otevřené, v obličejí nelíčený údiv petileté bílé holčičky, co poprvé vidí černošku. A navíc nahou. A navíc takto zblízka.

No já vlastně taky. Ačkoliv každého z nás asi zaujalo něco trochu jiného. Jí ta barva hořké čokolády. Mě ty křivky. Za umělecký dojem jasná čokoládová desítka.

Vyměníme si s dcerunkou pohled. Dva páry vytřeštěných očí. A hned pohled zpět - na ni. Na hladké pleti se ji leskou tisíce malinkých krůpějí. Tmavěhnědá metalýza. Čokoládová kráska se tím věčným ženským gestem líně pohladí mezi ňadry a zase spustí ruce. Já take spouštím ruce. Už jsem je automaticky zvedal. Tohle není jazz, taky se netleská po každém sóle...

Pojď, dcerunko, už je tady nějak až moc velký vedro. Bere mě za ruku a bez odporu se nechá odvést. Ještě ve dveřích nemůže odtrhnout zrak. Já jakbysmet.

V pěti letech člověk potkává udivující věci ještě na každém kroku. A v dospělosti nás taky ještě občas něco zaujme.

Pojď, dcerunko, jdeme se ochladit pod sprchu. Zítra půjdeme zase na Matějskou...

¦ Záchod

Něco mě probudilo uprostřed noci. Opřu se o loket a kalným zrakem mžourám do chodby. Z pootevřených dveří mého záchoda se line jemná modrá záře.

V rozespalé mysli mi myšlenky jen víří. Brownův pohyb v hlavě. Blízká setkání třetího druhu? Na mém záchodě? Přicházíme v míru! Nebo mi teď v bytě začnou bouchat žárovky a hořet zásuvky? Komando z Novy na cestě?

Mozek se pomalu probouzí, sedám si na kraj postele. Myslím na tu paní, co jednou zvedla víko záchoda a v míse našla živou anakondu. Soused chovatel ji měl na volno a jeho vodní miláček se vydal na průzkum jedné zatopené jeskyně. A dostal se trubkami až k sousedce...

Ale co to světlo? Anakondy nenosí baterky. Princezna s modrou diodou na čele? Záře ve dveřích vypadá přesně jako efekt ve filmu. Půlka chodby je přízračně modrá. Tichý temný byt, jen tajemná záře ve dveřích záchoda. Predátor si ošetřuje ránu? Rytíř Jedi tasil světelný meč? Pak musí být ten hodný, špatňasové zaří rudě...

Mozek se probouzí. Na mém záchodě je jen zásoba papíru a mísa. Všechno obloženo bílou keramikou. Tam NEMÁ CO ZÁŘIT!!!

Najednou bytem zazní hlasitě jako siréna známý zvuk. Nějaká Nokia má hlad. Aha! Teď bude řvát jako mimino dovolávající se svého práva na prs. Otráveně vstávám a jdu dát vydělat ČEZu. Babka k babce a bude na třinácté důchody. Nokia v nabíječce spokojeně zhasíná.

Někdo si na záchodě čte noviny, někdo hraje Tetris na mobilu. Jen je třeba pravidelně dobíjet, jinak se hladový mobil budí uprostřed noci na záchodě a dělá kravál. A svítí.

Stejně to nemohli být ufouni. To by ta záře přece byla zelená, ne modrá...

¦ Kurděje

Kuděje už doopravdy neexistují. Leda někde v Africe. Ale kdysi dávno to byla strašlivá nemoc. Umřelo na ní hodně lidí. Byla to hlavně nemoc námořníků.

Je to moc ošklivé. Nejdřív člověku teče krev z pusy a strašně zeslábne. Nemá ani sílu vstát z postele. Pak mu vypadají zuby a vlasy. Časem úplně oslepne. A brzo umře. A pak další mrtvola letí z paluby do moře.

Někdy takto umřela i celá posádka lodi. Proto ve středověku vždy za lodí táhlo hejno žraloků. Věděli, že si stačí počkat, mrchy nenažrané. A že žrádla bude nakonec dost pro všechny.

Nikdo vlastně nevěděl, co skorbut způsobuje. Dlouho třeba lidi věřili, že to způsobují nějaké špatné páry, co stoupají od vody. Protože námořníci vždy onemocněli jako první a ti přece bydleli v podpalubí. Dole, nejblíž k vodě. A důstojníci onemocněli jako poslední, protože ti byli nahoře na palubě, daleko od vody. Znělo to logicky, ne? Proto se taky stavěli tříposchodové lodě a nejbohatší cestující bydleli až nahoře ve třetím patře. Co nejdál od vody. Pro jistotu.

Taky se třeba věřilo, že to způsobuje to věčné houpání lodi. Nebo to, že jsou lidi příliš daleko od země. Nebo že to je trest bohů. Na kurdějích je krásně vidět, jak lidi pečlivě zkoušeli všechny možné nápady. A jak jim to pořád nefungovalo.

Až docela nedávno vědci zjistili, jak to je doopravdy. Kurděje vznikly pro to, že námořníkům na moři scházely čerstvé ovoce a zelenina. Protože ovoce a zelenina obsahují hodně vitamínů. A ty jsou strašně důležité, aby člověk byl zdravý. Třeba aby nedostali ty kurděje.

Tak prosím tě, Petříku, buď teď tak laskavý, přestaň už mě zlobit a dojez konečně to jablíčko. Abys byl zdravý. Jedna hodina na jedno jablíčko by mohla stačit, nemyslíš?