Zkušeně si sundá plavky a zamíří do té nejrozpálenější. A tati, můžou i školkařky do sauny? A máma říkala... A paní učitelka ve školce říkala... Ta její vyřídilka se nezastaví. Ukecaná jako táta. Takových věcí, na které je třeba se zeptat. Vejde do sauny a najednou - ticho.
V sauně je kromě nás jediná mladá dáma. Leží na zádech, bez pohnutí, zavřené oči. Neotevře je ani když malátně odpoví na náš bryden. Tenký hlasitý dívčí a tichý mužský.
Ta moje slečinka naprosto ztratí řeč. Vyleze si vedle ní na lavici a bez slova fascinovaně zírá. Oči doširoka otevřené, v obličejí nelíčený údiv petileté bílé holčičky, co poprvé vidí černošku. A navíc nahou. A navíc takto zblízka.
No já vlastně taky. Ačkoliv každého z nás asi zaujalo něco trochu jiného. Jí ta barva hořké čokolády. Mě ty křivky. Za umělecký dojem jasná čokoládová desítka.
Vyměníme si s dcerunkou pohled. Dva páry vytřeštěných očí. A hned pohled zpět - na ni. Na hladké pleti se ji leskou tisíce malinkých krůpějí. Tmavěhnědá metalýza. Čokoládová kráska se tím věčným ženským gestem líně pohladí mezi ňadry a zase spustí ruce. Já take spouštím ruce. Už jsem je automaticky zvedal. Tohle není jazz, taky se netleská po každém sóle...
Pojď, dcerunko, už je tady nějak až moc velký vedro. Bere mě za ruku a bez odporu se nechá odvést. Ještě ve dveřích nemůže odtrhnout zrak. Já jakbysmet.
V pěti letech člověk potkává udivující věci ještě na každém kroku. A v dospělosti nás taky ještě občas něco zaujme.
Pojď, dcerunko, jdeme se ochladit pod sprchu. Zítra půjdeme zase na Matějskou...
Žádné komentáře:
Okomentovat