¦ Jazyky

Když konečně přišel na řadu, naběračka zaškrábala o dno. Talent na jazyky už dnes došel. Sudička se omluvně usmála a naložila mu, co se do ešusu vešlo, ze všech ostatních přepravek. A tak z něho vyrostl krásný chlap. Úspěšný v práci, šikovný doma, muzikant par excelance, malíř s pár výstavami, nemůže si stěžovat. Ale mluvit se na něj musí jen a pouze česky.

Osud zase jednou projevil smysl pro černý humor, když ho na vysoké škole dal dohromady s Cizinkou. Ona tady studovala, uměla skvěle česky, cizinky jsou moc a moc přitažlivé a jemu zase žádná žena dlouho odolávat nemohla. Na konci školy už byli svoji a měli malou kouzelnou dcerku.

Nicméně se Cizince brzy začalo stýskat, pro něj stěhování nepřicházelo v úvahu a živé diskuse se pomaly měnily na hádky a hořké výčitky. Zanedlouho byla Cizinka zpět v daleké cizině a on se zapřísáhnul, že odteď už jen Češky a že už ji nikdy nechce ani vidět. Odvezla totiž do té Tramtárie i jejich dceru.

Život plynul, tak jak nakonec plyne vždy. Na tu dálku se na návštěvy jezdit nedalo, ale vyrostla z ní pěkná puberťačka a začala se stále více vyptávat na tátu. A tak vznikl plán, že se pojede do Čech. Konečně po deseti letech.

Jen byl drobný problém, jak se s tátou domluví. Ona se česky samozřejmě nikdy nenaučila a jak to má táta s jazyky, to už víme. V práci i v soukromí je musí používat pořád. Úspěšný manažér, strávil kdysi pár let v Itálii a kupodivu se na něj pár slov nalepilo. Ale promluvit víc než holou větu, to za nic na světě. Občas je to těžké, ale okolí mu pomáhá, mejly kontroluje, texty překládá a on zase udělá práce za tři. Taky řešení. A tak prozíravá maminka přihlásila dceru na italštinu, ať prý má s tátou společný aspoň jeden jazyk.

Rozpačité setkání. Jak to je, že tato skoro třináctiletá holka je to moje maličké miminko? Jak to, že tento cizí chlap je můj táta? Maminka chvíli tlumočila a pak utekla. Snad chtěla otci s dceři dopřát chvilku skutečného soukromí. A otec s dcerou na tu chvilku skutečně dlouho nezapomenou.

Šaty pěkné. Koupila máma narozeniny. Dcera tvoje. Nene, sestra. Nemám sestru. Ale tady sestra. Česká. Půlka. Fotky tady. Ty piano hraje?

V těch třinácti mají holky nesmírně vyvinutý smysl pro trapné chvíle a umí to dát najevo. Oba se zoufale snažili, ale pauzy, kdy hledali další frázi, ideálně takovou, co by i ten druhý rozuměl, jim připadaly jako věčnost. Škola dobrý? Hraje múzika? A sport? Odpověď pantomima houslí a něco, co vzdáleně připomíná volejbal. Aha. A líbí? Dobrý.

Po dvou hodinách už ne, že by dopili kalich hořkosti do dna, oni se v něm ještě celí vymáchali. Některé hodiny jsou delší než celý měsíc. On se zpocenými zády, v jedné ruce slovník, v druhé album rodinných fotek, které viděla už dvakrát. Ona vyděšená, už mu ukázala foto školy a svého pejska a potřetí mu zkouší vysvětlit, že napsala povídku a že byla ve školním časopise. Pejsek haf haf, milý. Zlobí. Legrace. Taky mám pejsek, dávno, mladé dítě.

Zachrastil klíč v zámku a oba s úlevou přímo vysprintovali Cizince vstříc ke dveřím. A on se slyšel, jak říká to, co slíbil, že už nikdy více neřekne.

Už jsem se tě nemohl dočkat...