¦ Ráno

Když se ráno probudíte a všude kolem je ticho jako v neděli, ač jste si naprosto jistí, že je pátek, víte, že něco není v pořádku.

Když se takto probudil hrdina jedné mojí oblíbené knihy, zmocnila se ho tíseň. Po operaci a s obvazy na očích, žil jen zvuky a ty ze světa v to ráno nějak vymizely. Tíseň postupně vystřídala nervozita, jak se nemohl dovolat sestry ani doktora. Nervozita se rychle změnila na strach a ten zase přerostl v  paniku. Strhal si obvazy, aby zjistil, že operace se sice povedla a on vidí - ale svět, jak ho znal, definitivně skončil. Po nějaké kosmické katastrofě všichni lidé oslepli a on zůstal jako poslední vidoucí na Zemi...

Když jsem se probudil v to páteční ráno já, trochu jsem znejistěl. Měl jsem na očích šátek, jako obvykle, aby mě světlo nevzbudilo příliš brzy a naslouchal jsem neobvyklému tichu. Ležel jsem v posteli ve tmě a v tichu a začal myslet na tu knížku. Já nevěřím na konce světa, nevěřím na mimozemské útoky, ani na zmutované viry z tajných vojenských laboratoří. Ale tíseň se stejně objevila.

Byl jsem si naprosto jist, že je pátek. Pátek je můj nejmilejší den. Dojdu si do sauny, koupím si novou knihu, vyrazím do kina. Na pátky se těším celý týden. Neexistuje, že bych si pátek spletl. Tak proč zrovna toto ráno nikdo nejezdí výtahem? Proč zrovna dnes ráno nebrečí miminko o patro níž? Proč sousedky nejdou venčit ty dva ksindly uštěkaný? Proč se venku pod oknem nevykecávají pejskaři, proč soused netúruje svoji čtyřlitrovou Hondu, až se třesou okna?  A vůbec, 50 metrů od hlavní, kde jsou zvuky aut?

Vyšel jsem na balkón jen tak v pyžamu. Na balkóně na mě čekala naše ulice, stejná jako vždy, ale bez života. Jen ty obligátní staré noviny, s kterým si pohrával vítr, ty nechyběly. A kočka, očichávající něco u popelnic. Jinak úplně mrtvo.

Nervozita začala stoupat. Za čtvrt hodiny přece vždy někdo po naší ulici projde. Nebo aspoň jedno auto po hlavní, ne? Jedno jediné! Prosím! Nestojím o to, být jediným přeživším...

Řekl jsem dětem, že je mám rád? Kdy jsem s nimi vůbec naposled mluvil? Slíbil jsem jim... no, dost slibů jsem ještě nesplnil. Sakra, tak snad... Takhle hloupě? Do prdele, tohle přece není beletrie ani akční film. Ach, Danielo, možná jsme neměli o tom zakopávání plechovek pořád jen mluvit. Neměl jsem si před léty nechat propadnout zbrojní pas. Neměl jsem takovou dobu odkládat zubaře. Dnes už je možná pozdě. Jen já tu zůstal s prázdnou ulicí / a osamělý město mlčící...

Najednou někde blízko zacinkala tramvaj. Jedenáctka. Projela kolem a ztratila se mi na konci Vinohradské z dohledu. Tak ta naše civilizace dnes ještě nekončí. To jen Praha má prodloužený víkend...