¦ Vítr

Stál jsem uprostřed parku. Nebyl to jen tak obyčejný park, plný polámaných laviček, nevysypaných odpadkových košů, vyschlých stromů a neudržovaných trávníků. Byl to francouzský park. A to znamená luxus.

Francouzi málokdy zaváhají, když můžou ohromit svět svojí sofistikovaností. A u tohoto parku na okraji Paříže nezaváhali ani tolik, aby to žížalu nakrmilo. Park se rozkládal na několika kopečcích a volně připomínal golfové hřiště. Volně.

I ten nejdokonalejší green byl ve srovnání s tímto parkem neudržovanou divočinou. Každé stéblo trávy bylo pečlivě zastřiženo nůžkami na nehty. Každý nedisciplinovaný lísteček byl jemně přichycen sponkou do vlasů, aby si postupně zvykl na svoje pravé místo. Které bylo o čtvrt centimetru jinde - jak si žádala vize francouzského zahradníka.

Výsledný dojem byl dechberoucí. Trávník byl jemnější než perské koberce. Stromy a keře vytvářely sochy, které by dokonalostí dohnaly Michelangela k pláči. Nejspíš by chudák vrátil průkazku národního  umělce a přesedlal na sanitární keramiku. Je skutečně úžasné, čeho lze dosáhnout správnou kombinací nabubřelosti a hromady peněz z kapes šťastných daňových poplatníků.

Matka příroda právě zavelela podzim a některé vzpurné lístky svévolně zežloutly. Ti největší rebelové dokonce cynicky opadali. Hrůza! Ale zahradníci si vědeli rady. Přede mnou ve volné rojnici postupovaly dva tucty snědých mužů s obrácenými vysavači a lístek za lístkem hnali před sebou. A za nimi se opět skvěla neposkvrněná zelená  krása, jakoby ani nebyl říjen.

Pozoroval jsem je s kafem v ruce snad půl hodiny, měl jsem hromadu času do další přednášky. Ty jejich vysavače neskutečně řvaly a protivně smrděly, ale to byla jistě jen malá cena za všechnu tu krásu. Před rojnicí se převaloval a vlnil žlutohnědý had spadaného listí, který se pomalu plazil směrem ke chodníku.

Díval jsem se na ně a meditoval nad různými odstíny slova pošetilost. Porazili jsme přírodu. Srazili jsme ji na kolena. Položili jsme ji na lopatky. A s jejími posledními zbytky vzdoru se lehce vypořádáme. Zmocnil se mě takový divný, nevysvětlitelný pocit beznaděje. Nevím proč. Možná jen mám větší víru ve schopnosti přírody než v ty naše. A nerad ji vidím prohrávat. Nevím.

Dopil jsem dávno vystydlé kafe a zvedl se. Na cestě do auly mě doprovodil malý závan větru. Otočil jsem se. Had byl najednou pryč. Listí vířilo ve vzduchu všude kolem. Závan byl okamžitě pryč a během chvíle bylo lístí zase na zemi. Opět rovnoměrně po celém trávníku. Za pár minut nezůstalo po několika hodinách práce tolika  lidí ani stopy. Rojnice si dala pauzu na cigárko, než se přeskupí a začne od začátku.

Tak příroda přece jen nebyla na lopatkách. Jen si tak s námi hrála, jako když tatínek s malým prckem hraje páku a předstírá, že prohrává. V duchu jsem přírodě uctivě pozvedl klobouk.

Na přednášku jsem vykročil vyloženě s chutí. A ve výborné náladě. Všechno je jinak.

Možná ještě nějaká naděje zbývá...